autorství: Alexandra Pučoková
Pochody hrdosti (anglicky pride) jsou prostor pro queer komunitu a allies, aby se setkávali a pochodovali za queer práva a oslavovali jejich existenci. Historicky první pochody hrdosti se konaly v Chicagu, New Yorku a Los Angeles v den ročního výročí Stonewallských protestů (tj. série spontánních, násilných demonstrací LGBTQ+ komunity proti policejní razii, která se uskutečnila v Manhattanu, New York), 28. června 1970. Od té doby se každoročně rozrůstají, jak svou velikostí, tak společenským dosahem. Již dávno nejsou záležitostí jen Spojených států, dnes se s pochody hrdosti setkáváme nejen v hlavních městech západně smýšlející Evropy, ale i některých částech Asie a Afriky. Pride se tak stal světově známým termínem.
Obrázek 1: První pochody hrdosti, 1970 (New York Public Library)
Jsme stejní jako vy
Co však lidi, ať už členy queer komunity nebo i allies, vede k účasti? Očekávání, důvody i účely se různí převážně dle země konání. Byť se dnes pochody hrdosti konají téměř všude, některé společnosti jsou k nim otevřenější než jiné. Pochody hrdosti tak lze rozdělit na dva druhy: méně a více konzervativní. V zemích, kde je respekt vůči queer lidem nižší, si účastníci pochodů nemohou dovolit dát průchod své “duhové” identitě a popustit uzdu kreativitě, ohrožovali by tak v lepším případě jméno komunity, v horším sebe samotné. Důraz je tedy spíše kladen na poselství “Jsme stejní jako vy”. O tomto se v publikaci Petersonové et. al (2018, s. 179) zmiňuje i Enriquo, mexický aktivista za queer práva:
“... ta laťka je pro nás, co se týče chování, prostě nastavena vysoko, musíme se chovat velmi slušně a extra,... normálně.”
S takovými pochody, které jsou konzervativnější a soustředí se hodně na zdůraznění podobnosti s cisgender (člověk, který se identifikuje s pohlavím, které mu bylo při narození přiděleno) a heterosexuální většinou, se setkáváme například v Mexiku či Polsku (Bernstein, 2002; Peterson et. al, 2018).
Obrázek 2: Davy v ulicích Varšavy během pochodu hrdosti (Getty Images)
Jsme jiní a je to v pohodě
Naopak pochody ve více respektujících prostředích – například v New Yorku nebo Madridu – bývají téměř až karnevalové a jejich poselství by se spíš dalo charakterizovat jako “Jsme jiní a není to špatně, je to v pořádku, je to důvod k oslavám”. Právě pocit veselí spjatý s pride, je taky často udáván jako důvod, proč se lidé, kteří se původně přišli jen podívat, nechají strhnout davem a k pochodu se přidají. Různé představení v rámci pochodů hrdosti a společné oslavy v účastnících posilují pocit sounáležitosti s komunitou. U členů LGBTQ+ mohou posilovat i jejich sebeidentifikaci jakožto členů skupiny. Peterson et al. (2018) dokonce označují pride za “ideální příležitost pro potvrzení kolektivní gay identity“. Pozitivní přijetí identity je u členů LGBTQ+ spojeno například s lepším duševním zdravím (Camp et al., 2020). I toto je jedna ze silných stránek pochodů hrdosti. Jako jedno z mála společenských hnutí totiž kombinuje atmosféru oslav s politickým cílem.
Pride navíc není pouhý protest, během kterého by účastníci ohlašovali své požadavky – oni je ten jeden den žijí. Svým konáním a vůbec existencí těchto pompézních oslav ukazují, že queer komunita by měla být vidět a měla by být normalizovaná a podporovaná.
Proč se pochoduje
Pochody hrdosti pak mohou v jedinci rezonovat do takové míry, že se tváří v tvář heteronormativnímu (= heterosexualita je v naší společnosti norma) světu rozhodne odhalit svou queer identitu, proces nazvaný “coming out”. Takový čin může v konzervativnějších společnostech vyžadovat značnou míru nejen odvahy, ale právě i hrdosti. Sama účast na pochodech hrdosti je pro spoustu jedinců vlastně forma skupinového coming outu, nebo alespoň prvním krokem (Peterson, 2018).
Navzdory hlasitým oslavám queer identity může pride napomáhat i k normalizaci celé této komunity v očích veřejnosti. Například Yves, jedna z organizátorek Ženevského Pridu, uvádí pro publikaci Peterson et. al (2018), že pokud lidé na pochodech uvidí velkou účast, nutně je musí napadnout, že v takovém davu už by mohl být i někdo, koho znají osobně. Například právě v Ženevě s jejími přibližně 200 tisíci obyvateli se uspořádal pochod o účasti 10 000 lidí. Při takovém poměru se už i v okolí nezainteresovaného člověka pravděpodobně nachází účastník pochodu hrdosti. Tato skutečnost tak přispívá k bourání stereotypů, které obklopují pochody hrdosti (a přeneseně pak celou LGBTQ+ komunitu) v očích široké veřejnosti. Průzkumy totiž ukazují, že osobní zkušenost s členy queer komunity, například přátelství nebo i povrchní známost, pomáhá snižovat předsudky s komunitou spjaté (Herek & Capitanio, 1996).
Účast na pridech ovlivňují i externí faktory, jeden z takových je třeba i tzv. faktor šoku. Ten můžeme pozorovat jako následek různých útoků na LGBTQ+ komunitu. Šokový faktor souvisí s teorií kolektivní akce (van Zomeren, 2008), ve které ovlivňuje pocit provázanosti osudu jednotlivce se skupinou mobilizaci lidí. Jako příklad můžeme uvést střelbu v orlandském gay baru a její přímý dopad na veřejnost – jako symbol solidarity hned den po této tragické události oznámila švédská premiérka spolu s předsedkyní Švédské křesťanské demokratické strany, že se zúčastní pochodů hrdosti ve Stockholmu (Duncan, 2012).
Pochody hrdosti jsou tak pro LGBTQ+ menšinu nejen místem, kde mohou její členové bezpečně vyjádřit svou identitu a příslušnost k menšině navzdory (pro ně ne vždy přátelskému) světu, samotný koncept pride také napravuje veřejností pokřivené vidění této komunity.
Zdroje
Bernstein, M. (2002). Identities and Politics: Toward a Historical Understanding of the Lesbian and Gay Movement. Social Science History, 26(3), 531–581. http://www.jstor.org/stable/40267789
Brickell, C. (2000). Heroes and Invaders: Gay and Lesbian pride parades and the public/private distinction in New Zealand media accounts. Gender, Place & Culture, 7(2), 163–178. https://doi.org/10.1080/713668868
Camp, J., Vitoratou, S., & Rimes, K. A. (2020). LGBQ+ Self-Acceptance and Its Relationship with Minority Stressors and Mental Health: A Systematic Literature Review. Archives of Sexual Behavior, 49(7), 2353–2373. https://doi.org/10.1007/s10508-020-01755-2
Crees, N., Grousset-Rees, H., Richards, V., Davies, K., & McLoughlin, E. (2022). Exploring UK media’s influences on public perceptions of LGBTQIA+ representations at pride festivals. Journal of Policy Research in Tourism, Leisure and Events, 1–21. https://doi.org/10.1080/19407963.2022.2045301 , dostupné z https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/19407963.2022.2045301
David, O., & Bar-Tal, D. (2009). A Sociopsychological Conception of Collective Identity: The Case of National Identity as an Example. Personality and Social Psychology Review, 13(4), 354–379. https://doi.org/10.1177/1088868309344412
Duncan, L. (2012). The psychology of collective action. In K. Deaux & M. Snyder (Eds.)., The Oxford Handbook of Personality and Social Psychology (781-803). New York: Oxford University Press. DOI: 10.1093/oxfordhb/9780195398991.013.0031
Enguix, Begonya. (2009). Identities, Sexualities and Commemorations: Pride Parades, Public Space and Sexual Dissidence. Anthropological Notebooks. 15. https://notebooks.drustvo-antropologov.si/Notebooks/article/view/332/280
Herek, G. M., & Capitanio, J. P. (1996). “Some of My Best Friends”: Intergroup Contact, Concealable Stigma, and Heterosexuals’ Attitudes Toward Gay Men and Lesbians. Personality and Social Psychology Bulletin, 22(4), 412–424. https://lgbpsychology.org/html/Best_Friends_96_pre.pdf
Metcalf Meg. (n.d.). The History of Pride. Retrieved November 10, 2022, from https://www.loc.gov/ghe/cascade/index.html?appid=90dcc35abb714a24914c68c9654adb67
Peterson, A., Wahlström, M., & Wennerhag, M. (2018). Pride Parades and LGBT Movements. In Pride Parades and LGBT Movements (1st ed.). Taylor and Francis. https://doi.org/10.4324/9781315474052
Richardson, D., & Seidman, S. (Eds.). (2002). Handbook of Lesbian & Gay Studies. SAGE Publications.
van Zomeren, M., Postmes, T., & Spears, R. (2008). Toward an integrative social identity model of collective action: A quantitative research synthesis of three socio-psychological perspectives. Psychological Bulletin, 134(4), 504–535. https://doi.org/10.1037/0033-2909.134.4.504
Kommentare